Tajemství mých klobouků ze mě nedostanete

Věhlasný americký jazzový zpěvák, považovaný za největší zjevení posledních let, vystoupí v Ostravském Gongu v rámci projektu SOLO COLOURS CONCERTS již tento pátek 29. listopadu. Do České republiky zavítá potřetí. Teď ale se skladbami z nového alba Liquid Spirit, které vydal letos v září. CD obsahuje 14 skladeb a vyšlo u věhlasného labelu Blue Note Records. Zpěváka doprovodí kapela špičkových muzikantů: klavírista a hudební režisér Chip Crawford, basista Aaron James, bubeník Emanuel Harrold a alt saxofonista Yosuke Sato.

gregory_porter

Porter vyrůstal v kalifornském Bakersfieldu, studoval architekturu a divadelní a muzikálové herectví, kterému se vedle zpívání v kostelech a po jazzových klubech věnoval až do roku 2010, kdy debutoval nesmírně úspěšným albem Water, za které obdržel nominaci na cenu Grammy jako nejlepší vokální album. Také jeho druhé CD získalo nominaci na cenu Grammy v kategorii nejlepší tradiční Rythm and Blues. V Porterových textech se odrážejí sociální nálady, vzpomínky na dětství, krušná historie amerických černochů, ale i milostná témata a písně o lásce věnované ruské manželce. Ty také představují vrcholné okamžiky jeho úchvatných koncertů.

Gregory Porter přináší hudbu, po které se dlouho volalo – jemnou, oduševnělou a povznášející. Velice výstižně Portera charakterizuje písničkářka a hudební publicistka Esther Berlanga-Ryan: „Když jsem poprvé slyšela o Gregorym Porterovi, poslouchala jsem s očekáváním, žíznivá po dobrém mužském jazzovém hlase, který je dnes vzácností. To, co jsem slyšela, bylo však mnohem víc, než jsem očekávala. Dobrá hudba, která si nemůže pomoci a nechává své nohy odpočinout v jazzu a vztahuje své ruce, aby se dotkla oblohy plné gospelu, soulu a jižního blues. Gregory Porter je nejen skutečným jazzovým zpěvákem – on je ještě mnohem víc.

Bezchybná kombinace jazzu a blues v jeho hlase jednoduše touží po každém dalším slovu, které se chystá zpívat. A přesně to je to, čemu říkám dar. Hloubka jeho formulací není nic nového, ale je upřímnější než kdokoli předtím, aniž by přitom byl stejný jako kdokoliv jiný. Když zpíváte s opravdovostí, vaše hudba je živá způsobem, který ani čas nemůže zabít. V takovém případě přežije vše.“ K tomu už není potřeba nic dalšího dodávat, snad jen to, že se Porter i napotřetí do ČR velice těší. Níže přinášíme rozhovor, který nám těsně před svým pátečním vystoupením v industriálním chrámu Dolních Vítkovic poskytl.

Víte, že jste u nás i za tak krátkou dobu velmi populární? Jaký je to pocit a jak se vám líbilo koncertování před českým publikem? Bylo to neuvěřitelné, publikum u vás je velmi vnímavé. Jeden z těch koncertů se dokonce natáčel a docela často ho hrají na národním americkém rádiu a lidi se mě vždycky ptají na ten koncert a na tu energii, která je z něho cítit. Byla to krásná zkušenost a já jsem si to opravdu užil. Jak se podle vás kloubí architektura, divadelní herectví a jazz? A dokonce fotbal? Všechno to jsou moje lásky a ještě do nich musíte přidat jídlo. Miluji jídlo a vaření a vlastně všechno, co se kolem toho dělá. Tyto lásky jsou si v lecčems podobné. Například fotbal má hodně společného s hraním v kapele, také se jedná o týmovou práci. Každý má svoji danou roli, leader i jednotliví muzikanti. A architektura? Představuje něco, co opravdu miluju. gregory_porter Tak to si užijete koncertní sál Gongu, protože byl navržen slavným českým architektem Josefem Pleskotem. Ano vím o tom a moc se těším. Ale už jen obyčejné domy mi u vás připadají krásné. Prostě jsem se do nich zamiloval. Nádherné mě také přišly kavárny, opravdu jsem si to v Čechách užil. Jste proslulý také tím, že se ve svých skladbách hodně věnujete sociálním tématům, krušné historii amerických černochů a různým podobám nesvobody. To není pro jazzového zpěváka zrovna běžné. Jedná se možná o něco, co jsem převzal z folk-bluesové tradice. Vzpomínám třeba často na zpěvačku Abbey Lincoln nebo na Leona Thomase, ti do svých písní také vždycky přidávali trochu hořkosladké současnosti a mně se to líbilo.

Také skládáte hodně milostné písně a mnohé z nich jste věnoval své ruské manželce. Ovlivnila vás nějak ruská kultura? Ano, vlastně první místo, kde jsem začal získávat pozornost, energii a příležitosti znovu se vracet, bylo Rusko. A nemyslím tím jenom Moskvu. Koncertoval jsem po celé zemi, ale i na Ukrajině a během tří let jsem navštívil přes sedmdesát měst. Lidé mě tam pomohli získat sebevědomí a umožnili cítit se i ve velkých halách příjemně. Moji hudbu to určitě ovlivnilo. Myslím, že jsem právě tehdy začal uvažovat o tom, jak lidé dokážou prožívat hudbu, bez toho aniž by rozuměli jazyku a textům skladeb. Došlo mi, že lidé můj umělecký záměr dokážou vycítit z mého hlasu. S hudbou je totiž spojena jedna zajímavá věc: odezvu dokážete vnímat z lidských emocí a reakcí na ni. Mé mínění o Rusku je, že tamní posluchači touží po duševním a hřejivém prožitku, to jsem na koncertech opravdu cítil. Nosíte divné klobouky a odmítáte říct, co se za tím skrývá. Divné klobouky? Divné pro koho? Pro vás? Možná spíš neobvyklé klobouky. Prozraďte nám jejich tajemství? Ne, to je jazzové tajemství, to ze mě nedostanete. (smích) Stal jste se raketově slavným i ve světě. Málokdo pamatuje, kdy naposledy na sebe nějaký nový zpěvák během čtyř let strhl takovou pozornost a získal za svá alba ihned nominace na cenu Grammy. Čím jste si podle vás zasloužil, že vás Wynton Marsalis nazval gigantem jazzu? Jestli si to zasloužím? Nevím, jestli si to zasloužím, nikdy jsem o to nežádal, takže odpověď na vaši otázku je opravdu těžká. Možná proto, že k jazzu přistupuji přes duši a emoce. Bořím hranice mezi soulem, blues a jazzem a to myslím lidi do mé hudby vtahuje. I od čistě jazzových zpěváků se mi dostává spousta lásky a ocenění. Máme krásný vztah třeba s Herbie Hancockem. Když přebíráte jazzové standardy nebo skladby jiných musejí vás něčím oslovit, nebo jen tak občas vzpomínáte na mládí, kdy vás matka přivedla ke gospelu? Anebo chcete jen potěšit publikum? Při přebírání písní přemýšlím o svých životních zkušenostech, podobně jako když píšu vlastní skladby. Vzpomínám na zlomené srdce, na momenty, kdy jsem cítil nejistotu či racionální bolest, o tom všem přemýšlím. Když zpívám píseň o dělnické třídě, vzpomenu si na kříž, který nám hořel na zahradě. A jsem proto ve svém srdci zahořklý? Ne, jen si vzpomínám na momenty z mé minulosti. Informácie a foto pre Music4U.sk poskytla Kateřina Šreková